(jk) Snaha o ochranu před zbraněmi nepřátel je stará jako sama historie válek. Její vývoj je úzce spjatý s vývojem zbraní a ochranné oděvy vyráběné z kostí, kůže, dřeva, železných kroužků a ocelových plátů existovaly v té které podobě řádově stovky až tisíce let.
Nemotorné a těžké válečnické doplňky osobní ochrany začaly zanikat postupně s vynálezem palných zbraní, ale například jezdecký kyrys na ochranu proti kopí, šavli a kordu je popisován ještě v 19. století. „Klasickou“ plátovou zbroj používali piloti a členové posádek bombardovacích letadel dokonce ještě během první světové války.
Prvotní experimentální podoby dne-šních balistických vest můžeme datovat přibližně do období mezi světovými válkami, ovšem na jejich vývoj a eventuální používání se tehdy hledělo jako na neodůvodněné. Značné pozornosti a následného masového použití se jim dostalo teprve v průběhu druhé světové války. Největší ztráty letecké techniky, a tím logicky i celých posádek, totiž nezpůsobovaly přímé zásahy střel, ale střepiny (flaky) z protiletadlových kanonů. Během bojového letu tak mohlo mít katastrofální následky pro celou posádku v podstatě i sebemenší zranění pilota.
Na základě těchto poznatků byla vyvinuta speciální, tzv. protiflaková (protistřepinová) kombinéza, která se od roku 1943 začala používat pod názvem flak jacket. Kombinace dvou základních konstrukčních materiálů, nylonu (původně silonu) a kovových destiček z ocelových či lehkých slitin, dokázala vcelku úspěšně zastavit menší nebo pomalejší střepiny. Není bez zajímavosti, že pro značnou hmotnost a výrazné omezení pohyblivosti bylo armádním předpisem doporučeno jejich oblékání až těsně před dosažením cíle (bránící se oblasti). Přestože byly tyto vesty ve své době značně nedokonalé, jejich nasazení nepochy-bně zachránilo mnoho lidských životů.
Průběžné vylepšování vlastností nylonu přispívalo k zajišťování stále vyššího uživa-telského komfortu balistických vest, takže se ke konci války ve Vietnamu staly již součástí povinné výbavy posádek vrtulníků. O něco později byla odolnost upraveného nylonu zesílena ještě zabudováním kovového panelu (jakési novodobé obdoby kyrysu); takto upravená vesta si mezi piloty vysloužila přiléhavé pojmenování chicken plate (servírovací tác). Optimální pohyblivost zajistilo nositeli teprve rozdělení původně souvislého kovového plátu na několik menších částí.
Kyrys
Toto pojmenování se používalo pro brnění chránící buď jen hrudník (jednoduchý kyrys), nebo i záda (dvojitý kyrys). Podle něho byli označováni příslušníci těžké vojenské jízdy jako kyrysníci. V pravěkém období a ve starověku byl kyrys vyráběn z tužených textilií nebo z kůže, později byl kovový. V rakouské, tedy i naší armádě se tato jednoduchá součást brnění udržela ve výzbroji do roku 1860, a ve Francii dokonce až do první světové války.
Kyrysníci
Pod tímto pojmem vystupovaly v armádě jednotky těžkého jezdectva, jež se vyvinuly z úplně obrněných bojovníků pozdního feudalismu (gens ď armes ve Francii). Od roku 1498 se toto označení užívalo pro těžkou šlechtickou jízdu císaře Maxmiliána I. a od první poloviny 16. století se vžilo i pro méně obrněné těžké jezdectvo, vyzbrojené namísto kopími pistolemi. V 18.–19. století došlo k dalšímu odlehčení zbroje těžkého jezdectva (tu představoval vesměs už jen jednoduchý kyrys a přilba) a ve druhé polovině 19. století byly ve většině armád jednotky kyrysníků zrušeny úplně.
KEVLAR®
Kevlarem je obecně nazýváno para-aramidové syntetické vlákno ze skupiny aromatických polyamidů. Jeho první vzorek připravila v roce 1965 Stephanie Kwoleková, výzkumná pracovnice laboratoří společnosti Du Pont. Pro výrobu aramidových vláken je vstupním materiálem ropa, přičemž její cena ovlivňuje přirozeně také výslednou cenu hotového vlákna. Celý proces výroby je velmi drahý a náročný. Po vytažení tzv. základních vláken (filamentů) ze speciální pece jsou tato upravována a dále kroucena do podoby tak zvaných aramidových přízí. Z nich je poté na tkacích stavech zhotovována hustá, pevně stahovaná tkanina, ve většině případů v plátnové vazbě – od cca 125 do cca 640 gramů váhy plošné hmotnosti tkaniny na metr čtvereční. Na první pohled připomíná vzhledem těžkou plachtovinu až pytlovinu hnědooranžové barvy.
Vyniká unikátní kombinací pevnosti, vysokého modulu houževnatosti, termální stability a nízké průtažnosti. Pro názornost srovnejme s kevlarem následující vlákna o stejném průřezu: zatímco Kevlar 129 má hustotu 1,44 g/cm³ a pevnost v tahu 3 320 MPa, u ocelového drátu stejného průřezu jsou tyto údaje 7,85 g/cm³ a 2 600 MPa, u skelného vlákna 2,60 g/cm³ a 3 400 MPa, u uhlíkového vlákna 1,76 g/cm³ a 3 530 MPa a u nylonu 1,14 g/cm³ a 990 MPa. Kevlar je stabilní i chemicky, a to v celé škále sloučenin (kyselin i zásad). Balistické vlastnosti si drží i při vysokých teplotách (až do 428 °C). Kevlarové vlákno je v širším měřítku využíváno také v kompozitních strukturách pro lehké pancéřování vozidel, při výrobě letadel, lodí, sportovního zboží nebo v optických kabelech.
K nejznámějším výrobním aplikacím se v současné době řadí vesty pro skryté nošení (chrání pouze trup) se stupněm ochrany až III A (především proti střelám 357 Magnum, 9 mm Luger a 7,62 Tokarev) o hmotnosti 2,3–2,7 kg. Zajímavou variantou ochranného oděvu je společenská vesta, která vypadá na pohled jako součást obleku a může být potažena krycím materiálem podle požadavku zákazníka. Novinkou je lehká a pohodlná balistická vesta proti vícečetným hrozbám (chránící tělo jak proti střelným zbraním, tak proti napadení bodnými zbraněmi či injekční jehlou). Další zdařilou ochrannou součást oděvu představuje policejní vesta s možností skrytého nebo vrchního nošení a s doplňkovými díly k ochraně krku, ramen a dolní poloviny břicha. Do kapes na zádech a hrudníku se dají vložit doplňkové štíty, které zvyšují její odolnost až na úroveň vojenských vest (proti střelám z pušek a lehkých kulometů).