Střelná zbraň má ve výkonu nestátního bezpečnostního sektoru své pevné místo. Pracovníci soukromých bezpečnostních agentur stojí často, podobně jako ozbrojení příslušníci státních bezpečnostních složek, na hranici reálné hrozby útoku na věc či objekt útočníkova zájmu. Zákonitě se tak čas od času střetávají se situací, kdy musejí odvracet nebezpečný útok na vlastní nebo jimi chráněný život. Mnohdy jsou také nuceni čelit mnohem větší brutalitě než například příslušníci policie, které svým způsobem chrání statut veřejného činitele. Výkon služby se střelnou zbraní jistě není pro každý typ civilní bezpečnostní služby nutný. Přesto lze – řečeno s jistou mírou nadsázky – potkat pracovníky těchto služeb se zbraní téměř na každém rohu. Ozbrojeni nejsou pouze příslušníci osádek vozidel přepravujících finanční hotovost a jiné ceniny, osobní ochránci podnikatelů a VIP osob, strážní průmyslových i soukromých objektů, ale i mnohé další osoby, pohybující se v nejrůznějších, více či méně „rizikových“ oblastech podnikání.
Příprava na výkon ozbrojené služby by proto měla být pro větašinu českých civilních bezpečnostních služeb prioritou. Víme však, že tomu tak v praxi, až na světlé výjimky, rozhodně není. Průměrný český bezpečnostní pracovník zcela jistě netráví na střelnici alespoň dvě odpoledne měsíčně, jak by bylo žádoucí, a počet nábojů, které by mohl ve firemním tréninku smysluplně vystřílet, mnohdy ani za rok nepřevyšuje několik kusů při povinných střelbách. Střetne-li se pak v „praxi“ s realitou útoku, bývá jeho reakce (je-li vůbec nějaká) ve většině případů zcela neadekvátní dané situaci.
Pokusme se tedy alespoň v hrubých obrysech nastínit, co při útoku střelnou zbraní napadeného čeká a s čím musí počítat. Pro ilustraci si rovněž uveďme přehled základních prvků a principů obranné střelby, tedy střelby v obranné situaci.
Předně je nutno zdůraznit, že útočník má obvykle všechny výhody na své straně. Může napadení plánovat, zejména volit jeho způsob, místo a čas. Napadený sice může útok obecně očekávat a na obrannou situaci se (i dlouhodobě) připravovat, jeho střelba v obranném postavení je však vždy až následnou reakcí. Není asi nutné zdůrazňovat, že v každém případě bude střílet pod mimořádně silným vlivem stresu. Role obránce je o to těžší, že musí reagovat na většinou naprosto překvapivý vnější podnět. V nastalé situaci se lze často jen stěží orientovat, a je tudíž logické, že k efektivní obraně dokáže napadený použít jen takové postupy, které má mimořádně dobře, doslova podvědomě zažité (možno srovnat například s řazením rychlostních stupňů u vozidla).
Obránce stojí téměř vždy před nelehkým úkolem: vystřelit a zasáhnout útočníka (živého člověka), přičemž je nezbytné zasáhnout jej tak, aby byl útok úspěšně odvrácen. To ve skutečnosti neznamená nic jiného, než útočícího co nejrychleji zbavit schopnosti v útoku pokračovat, jinými slovy řečeno, vážně jej zranit, tak, aby nemohl útok dokonat, v nezbytném případě ho i zabít. Obdobné je to i při střelbě na zvíře.
Při obranné střelbě platí víc než při kterékoli jiné činnosti pravidlo, že obránce musí reagovat rychle a správně hned napoprvé. Stane-li se chyba, je potřeba, je-li vůbec ještě možnost, okamžitě ji napravit. Pod tlakem útoku si nelze vzít oddechový čas nebo snad odložit řešení „napříště“. Žádné „příště“ už totiž nemusí být!
Základní a nezbytnou podmínkou úspěšnosti obrany je okamžité zasažení útočníka. To však mnohdy samo o sobě nestačí. Střela (či pro jistotu několik střel) musí být navíc účinná, tedy umístěná tak, aby vzala útočníkovi jakoukoli další možnost v útoku pokračovat. Není-li obranná střelba provedena co nejrychleji a nejpřesněji, hrozí, že útok nebude odvrácen včas.
Obranná akce musí být důsledná, dořešená až do úplného odvrácení útoku. Nedůslednost může pro obránce či další osoby, proti nimž je útok veden, znamenat trvající přímé ohrožení na životě, případně hrozbu vážného zranění. Obránce musí střílet, dokud útok trvá. Často je útok spolehlivě odvrácen teprve úplnou likvidací útočníka, tedy jeho usmrcením. Proto nelze předem určit počet zásahů, jichž je ke stoprocentnímu odvrácení útoku zapotřebí.
Obránce obvykle nestřílí z čelního vzpřímeného postoje, ale přechází většinou do méně obvyklých, situací vynucených, někdy až mezních pozicí. Střílí vkleče, z krytu, po pádu vsedě či vleže, z motorového vozidla apod. a bývá mnohdy nucen střelecké pozice měnit.
Při zahájení útoku má obránce málokdy tak ideální postavení, že prostě jen vytasí zbraň a může na útočníka z daného místa ihned střílet. Situace před samotným zahájením obranné palby zpravidla obránce přinutí například „odněkud někam běžet“ či lidově řečeno „poprat se“ s útočníkem, ve snaze odvrátit útok jinak než střelbou, apod. Záludnost útočných situací a s ní vybuzený stres obránce značně fyzicky i psychicky vyčerpává, a pokud dojde k obraně střelnou zbraní, střílí napadený obvykle za výrazně zvýšené tepové i dechové frekvence, což je přirozeně obtížnější než střelba v klidném prostředí střelnice. Proto je nutno i s takovými aspekty při přípravě pracovníků bezpečnostních služeb počítat.
K obranné střelbě dochází často při transportu osob (zraněných, chráněných, VIP, dětí) či předmětů (cenných zásilek, financí). Obránce v takovém případě musí zpravidla zvládnout koordinaci několika velmi různorodých činností (například střelbu za rychlého běhu směrem od útočníka), nezřídka střelbu jednou rukou (mnohdy bývá obránce v průběhu útoku sám raněn, čímž dochází k radikálnímu omezení jeho schopnosti střílet oběma rukama). Schopnost střelby jednou rukou (ať už tzv. silnou či slabou) a vůbec ovládání zbraně v jistém nouzovém režimu nabývají tak v obranné střelbě mimořádného významu.
Při akčních zákrocích je bránící se střelec obvykle nucen okamžitě přejít do střelecké pozice a zahájit palbu. Pokud to situace umožňuje, pokusí se dostat z dosahu útočníka či zaujmout výhodnější pozici pro obranu (nejlépe s využitím krytu). Je proto nutné, aby obránce ovládal „střelbu v pohybu“, která je obzvlášť náročná v situacích, kdy je jeho pohyb ztížen různými překážkami (například nezúčastněnými osobami, automobily, stavebními prvky, nerovnostmi povrchu). Při přesunu musí mít na zřeteli bezpečnost nezúčastněných osob i vlastní, v žádném případě nemůže vystřelit „nechtěně“.
Útočné akce se zpravidla neodehrávají na místech liduprázdných, ale tam, kde se vyskytuje větší množství osob (na ulici, v budově či dopravním prostředku). Střelec v obranném postavení tak mívá velmi ztíženou možnost útočníka účinně zasáhnout, jelikož musí zároveň eliminovat nebezpečí postřelení dalších přítomných osob. Obránce ani útočník obvykle nezůstávají v klidu a na jednom místě; útočník obvykle rychle mění pozice, a obránce tak střílí prakticky na pohybující se „živý terč“, o zcela nevyzpytatelné trajektorii (pohybové křivce).
Obránce se často neobejde bez doplnění nábojů do zbraně, nejčastěji přímou výměnou zásobníku. U pistole se obvykle používá dvojí přebití: tzv. nouzové (nahrazením prázdného zásobníku naplněným) a taktické (nahrazením méně plného zásobníku plnějším).
Střelbu mnohdy nepříznivě ovlivňují špatné povětrnostní podmínky (zima, déšť, vítr, sníh, mráz), často provázené sníženou viditelností; pro takový případ má být obránce vybaven pomůckami k jejich zmírnění (ruční svítilnou aj.).
Právní úprava nošení zbraní v ČR vyžaduje u většiny civilních bezpečnostních pracovníků nošení zbraně v tzv. skrytém nošení (zbraň je skryta pod svrchním oděvem). Skryté nošení však přináší střelci jistá omezení – jednak při výběru oděvu a hlavně při spolehlivém a rychlém tasení zbraně (to je zvláště obtížné při chladnějším počasí, kdy má na sobě více vrstev oblečení).
Pracovníci soukromých bezpečnostních služeb výše uvedený výčet nástrah, zvláštností a specifik mnohdy podceňují. Někteří vycházejí z „jistoty“, že když zbraň doposud použít nemuseli, nebudou ji muset použít ani v budoucnu, jiní se snaží sami sebe přesvědčit, že pokud „to“ přijde, „nějak“ si poradí. To je však rozhodně přístup nesprávný. V reálné nebezpečné situaci může totiž chráněný subjekt přežít pouze tehdy, je-li potenciální obránce předem dobře připraven. Je přece starou známou pravdou, že jen ten, kdo je připraven, nemůže být zaskočen. A k efektivní obraně využije obranný střelec nejlépe jen ty postupy, jež má dlouhodobě a perfektně zažité.
Proto je pro precizní zvládnutí neočekávaných a nebezpečných situací častý a kvalitní nácvik základních prvků a principů obranné střelby naprosto nezbytným předpokladem.
Bc. Roman Jareš
manažer bezpečnosti a vzdělávání dospělých,
lektor střelby