Po listopadu 1989 začaly vznikat na podkladě vládního nařízení č. 1/1988 Sb., o podpoře drobného podnikání, soukromé firmy specializované na ochranu majetku a osob, tzv. hlídací služby. Tyto firmy fyzických osob ve svých počátcích v podstatě suplovaly práci dřívějších závodních stráží státních podniků a hlídačů u různých zemědělských a výrobních družstev.
O něco složitější počátky zaznamenaly soukromé detektivní služby. Po zákazu prvorepublikových privátních detektivních kanceláří správou Protektorátu Čechy a Morava došlo na pět let k útlumu jejich činnosti, únor 1948 pak znamenal jejich totální likvidaci. Na sklonku osmdesátých let minulého století se proto musely na rozdíl od již zmíněných služeb hlídacích rodit zcela od základu.
Nově registrované firmy se ve své činnosti opíraly pouze o tehdy platnou vyhlášku Federálního ministerstva vnitra č. 135/1983 Sb., o ochraně majetku v socialistickém vlastnictví, která upravovala činnost hlídačů a závodních stráží. Tato byla logicky jako neopodstatněná zrušena a nahrazena zákonem č. 333/1991 Sb., o federální policii, čímž však bezpečnostní firmy paradoxně přišly i o poslední právní základ pro svou podnikatelskou činnost.
Miroslav Fryšar, soudní znalec v oboru ochrana osob, majetku, informací a utajovaných informací, uvádí v kolektivní studii „Bezpečnost pro manažery, podnikatele a politiky“ mimo jiné: „Od té doby se v podstatě postupy služeb ochrany majetku a osob řídí jednak několika ustanoveními trestního zákona a trestního řádu (§ 13 trest. zák. – nutná obrana, §14 trest. zák. – krajní nouze, § 76, odst. 2 trest. řádu – předvedení osoby) a částečně se opírají o Občanský zákoník, zejména o ustanovení „o svépomoci“ (§§ 6, 11, 123, 126, 415, 417, 418), o ustanovení „o předcházení škodě“ (§ 151) a o ustanovení „o zastoupení“ (§ 22).“
Podle jeho odborného výkladu lze tedy usuzovat, že v současné době vycházejí soukromé bezpečnostní agentury ve svých postupech pouze z obecných zákonných občanských práv a některých delegovaných oprávnění svého klienta.
Není proto pochyb o tom, že stávající legislativní úprava je nedostatečná. Nerespektuje specifičnost sektoru nestátních bezpečnostních služeb a nevytváří rovnocenné podnikatelské prostředí. Ani zdaleka nenaplňuje jednu ze základních teorií práva, která zní: vztah mezi povinnostmi a oprávněními musí být rovnovážný.
Nezbývá než věřit, že naši zákonodárci jednou vytvoří optimální podmínky pro právní jistotu všech zainteresovaných subjektů podnikajících v oblasti soukromých bezpečnostních služeb.
Jaromír Kyncl
šéfredaktor